Indie: Nauč se málo a hodně poznávej… a hlavně jez banány, spoustu banánů!

Aneb jak jezdím do Mysore za Hatha jógou..

Cestou necestou

Píše se leden 2020 a já se již potřetí vydávám do Mysore, jednoho z nejznámějších jógových měst na jihu Indie. Tahle cesta je ale jiná než ty předchozí. Přestože můj učitelský kurz trval pouze 6 týdnů, já věděla, že pro mě je to začátek větší cesty, ze které se do Čech jen tak nevrátím. Jak se píše v Bhagavagítě: „Yoga is the journey of the self, through the self, to the self,” cesta k sobě samé, skrze sebe samé.

Ale pojďme na začátek…

V 5:00 místního času přistávám na letišti v Bengalore, úspěšně zvládnu kontrolu víza (dokonce se mě tentokrát nikdo neptal, kde mám zpáteční letenku, asi už nevypadám na to, že si chci v Indii najít chlapce a zůstat tu navždy) a pokračuji za svým řidičem, který už mě netrpělivě vyhlíží. Teprve během mého třetího pobytu v Mysore jsem zjistila, že z Mysore do Bengalore jezdí pohodlný autobus FlyBus, nicméně po náročnější cestě s 10hodinnovou čekačkou na přestup v Londýně jsem ráda, že se mohu svalit na
zadní sedadlo a odpočinout si. Dokonce se mi letos podařilo vybrat peníze z bankomatu rovnou na letišti, abych mohla řidiči zaplatit, a to hned na čtvrtý pokus!

Rozumějte, Indie funguje trošku jinak než zbytek světa, dobré je počítat s tím, že co se teoreticky může
pokazit, to se prostě pokazí – Murphyho zákon v praxi. Doporučuji se s tím neprat, ale přijmout to takové, jaké to je a zasmát se tomu tak, jak by to udělal každý Ind, protože to stejně nezměníte. Suresh, můj řidič je velmi zdvořilý a přátelský a celou cestu mi vypráví o krajině, kterou projíždíme a přidává své historky z dětství. Naneštěstí, jako většina Indů si myslí, že jeho angličtina je lepší, než tomu doopravdy je, a tak jen zdvořile přikyvuji a nakonec blaženě usínám za vyprávění o bozích, kravičkách a festivalech a nebo možná něčem úplně jiném, kdo ví…

Acharya a příběh o banánu

Překvapivě se probouzím až v Mysore, slunce již pálí do oken, a tak ve vší slušností odkládám co nejvíce kusů oblečení. Za pár minut už přijíždíme před dům pana Krishny, kde posléze strávím dva měsíce. Přivítání je pravé indické – klasický “čaj” tedy chai masala a já najednou vnímám silný hluboký pocit, že jsem doma a musím říct, že po těchto dvou měsících se Mysore opravdu stává mým druhým domovem.

Druhý den poprvé vyrážím na registraci do shaly a těším se na znovu shledání se svými učiteli. Acharya (ze sanskrtu spirituální učitel) je naprosto výjimečný tím, že jako člen nižší kasty neměl možnost mít sám
učitele a vše, co předává si sám prožil a teoretické vzdělání si doplnil až později. Je unikátním expertem na velmi náročné ásany, zejména záklony. Během svého života si zlomil několik kostí a měl tak závažné problémy s klouby, že mu doktoři na rovinu oznámili, že už jógu nikdy v životě dělat nebude, že může být rád, že bude moct v budoucnu chodit a ani to není jisté. Acharya se na upozornění vykašlal a našel řešení v józe a sám v sobě. Začal praktikovat jednoduché ásany s dlouhými výdržemi, experimentoval se svým jídelníčkem a nakonec se sám uzdravil a vytvořil tím program pro své studenty.

Acharya je jeden z “nejčistších” tradičních učitelů jógy, na svých hodinách vyžaduje maximální soustředění a disciplínu. V prostoru shaly a několik metrů od ní se nesmí bavit ani šeptat či používat
mobil. Je nařízen dresscode v podobě dlouhých kalhot a neprůhledného bílého trička a on sám na vás v žádném případě nesáhne, nekoná se žádný “adjustment”, na který jsme na západě už tolik zvyklí.

Důvodů to má několik – za prvé, při dotyku vždy dochází k výměně energií mezi učitelem a žákem a za druhé vaše tělo nikdy nedostane šanci se do pozice dostat samo přirozeně. Díky naší potřebě mít všechno hned už nedáváme našemu tělu a mysli prostor si ásany zasloužit ve svém vlastní čase, my si tu práci prostě ulehčujeme.

Nicméně fyzická praxe ásan je u Acharyii jen začátek, jako každý spirituální učitel klade větší důraz na pranayamu a meditaci, ale jako jediný vás v rámci jakéhokoliv kurz donutí upravit vaši stravu a pitný režim, a to doslova. Začíná to tím, že po praxi musíte vypít ideálně najednou litr čisté vody kvůli detoxu organismu a poté sníst ovoce. A tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – a to banánům. Acharya už je banány trochu posedlý. Věří tomu, že banán je ovoce, které nás dovede ke spiritualitě. Považuje ho za neutrální ovoce, které nezatěžuje naše zažívání a navíc může svou povahou odstranit to “ošklivé”, co jsme snědli předtím. On sám jí 20 velkých banánů denně (může si vymýšlet, aby udržel disciplínu, ale já jsem opravdu pozorovala, jak jí 5 banánů naráz několik dní v kuse, takže tomu věřím) a už přibližně posledních dvacet let vypadá úplně stejně, tak na tom něco možná bude.

Nicméně tento rok banánová obsese pokročila a my jsme museli všichni jíst banány společně po praxi. Ano, chápete to správně, seděli jsme v tichu a po úvodní ukázce, jak se má banán správně jíst (pokud jste to nevěděli, tak banán se dá špatně loupat i jíst!), jsme dostali za úkol sníst 4 velké banány nebo 8 malých. Úkol zdánlivě jednoduchý, ale pokud vaše mysl není nastavena na to to přijmout, tak se pro vás tenhle rituál stane více než nepříjemným…

Jednou rebel, pořád rebel

Asi už tušíte, že moje mysl tam ještě není a proto jsme se všemocně snažila rannímu rituálu pojídání banánů vyhnout. Do Indie jsem nejela v úplně dobrém emočním a mentálním rozpoložení a moje tělo prostě nebylo schopné takové množství přijmout. Navíc mi opravdu nebylo příjemné snídat s dalšími dvaceti lidmi a hledat v tom spirituální zážitek. Nicméně Acharya jako správný učitel pozoruje své studenty neustále a i když vám to třeba hned nedá najevo, vidí a slyší úplně všechno.

Proto mě šokovalo, když na mě předposlední týden vybafl: „Proč nejíš ovoce s ostatními?!” Prosím představte si to s probodávajícím pohledem, který jde až do duše a ostrou indickou angličtinou. Zastyděla jsem se, zkusila nějakou trapnou výmluvu o trávicích potížích a utekla jsem domů. V ten moment jsem pochopila, že jsem byla celou dobu pozorována a od teď to nebudu mít jednoduché. A taky, že ne – další den jsem trochu zaspala na praxi 108 pozdravů slunce a dorazila do shaly cca o 8-15 vteřin později, slyšela jsem i, jak se zavírají dveře. Poslušně jsem čekala za branou a tvářila se provinile jako malé štěňátko, které právě udělalo loužičku na koberec, což vám může zabrat, pokud uděláte průser na prvním rande, ale u indického učitele opravdu ne.

Normálně Acharya opozdilce do Shaly vpustí po úvodní mantře, ale tentokrát se tak nestalo, potřebovala jsem lekci. A nebyla jediná, poslední týden jsem byla nucená opakovat jednu ásanu cca 20 minut, protože jsem nebyla soustředěná. Když jsem asi po třicáté slyšela větu: „Proč to neděláš pořádně?!” nevěděla jsem, jestli mám po něm něco hodit, brečet a nebo utéct, ale zůstala jsem a odpoledne si od Acharyii vyslechla něco nečekaného: „Chtěl jsem ti dát feedback, až na konci s ostatními, ale dám ti ho teď. Tvoje mysl se mnou tentokrát nebyla na sto procent, jakmile bude, tak se z tebe stane fantastická studentka a učitelka, některé ásany máš skoro perfektní a pranayama se také zlepšila, ale musíš se soustředit”.

Byla jsem v šoku, nečekala jsem to, při ásánové praxi jsem umírala, o pranayamě ani nemluvě, ale v tom vězí jeho kouzlo, pokud to tak mohu nazvat – ví přesně, kdy zatlačit a kdy vám pomoci. Sám při jedné z přednášek zmínil, že je důležité umět člověka “zlomit”, ale poté tam pro něj musíte být a pomoci mu se složit dohromady do jiného celku.

„A to je to, co vám na západě chybí, vy někoho zlomíte a pak ho opustíte. Nesmíte na druhém lpět a pokud ho potřebujete opustit, on musí vědět proč a vy mu musíte pomoct to pochopit a překonat.” A o
tom to je. Moje nejdůležitější lekce, kterou jsem se naučila je, že nikoho nemůžete do ničeho tlačit, každý si tam, kam potřebujeme, dojde sám, všechno má svůj důvod a děje se ve svém čase. Dávejte rady, pouze těm, kdo o ně stojí. Buďte tam pro lidi, kteří chtějí váš soucit, oceňte jejich pozitivní momenty, buďte s nimi a naučte se ignorovat jejich negativní chvilky.

A co se mě týče? Pochopila jsem, že ne vždy musím být silná a kontrolovat každý okamžik, v křehkosti, otevřenosti a pokoře je síla přijmout věci, tak jak jsou. Je to jednodušší, než jít hlavou proti zdi. A na závěr moment napětí…začala jsem sama znovu jíst banány;)